Kollberg přečetl pečlivě celý spis slovo za slovem.

Trvalo mu to přesně týden. V úterý večer osmnáctého prosince 1967

dočetl poslední stránku. Pak se podíval na svou ženu, která už několik hodin spala s tmavou rozcuchanou hlavou zabořenou do polštáře. Ležela na břiše s pravým kolenem skrčeným a s pokrývkou shrnutou až k pasu. Z obývacího pokoje uslyšel šramot. Byla to Äsa Torellová, vstala a šla se do kuchyně napít vody. Ještě pořád trpěla nespavostí.

Žádná skulina v tom není, říkal si Kollberg. Nic, čeho by se člověk mohl chytit. Zítra si pořídím seznam všech vyslechnutých a všech, kteří průkazně s Terezou Camaráo přišli do styku.

Uvidím, kolik z nich ještě žije a co dělají.

Konec dvacáté páté kapitoly Dvacátá šestá kapitola

Od onoho dne, kdy v autobuse na Severonádražní ulici kdosi vystřelil sedmašedesát ran, uplynul měsíc, a devítinásobný vrah byl ještě na svobodě.

Netrpělivost projevovali nejen nejvyšší šéfové, policie a tisk.

Objevila se i v dopisech čtenářů redakcím. Byla tu i další kategorie lidí, kteří měli obzvláštní zájem na tom, aby už byl viník konečně za mřížemi. Byla to kategorie obvykle nazývaná podsvětí.

Většina kriminálních existencí žila v posledních měsících v nucené nečinnosti. Dokud policie pracovala na plné obrátky, musela kriminální činnost polevit. V celém Stockholmu nebyl jediný zloděj, narkoman, překupník narkotik, kasař nebo pasák, který by si nepřál, aby pachatele hromadné vraždy co nejdřív zašili a policie se zase mohla plně věnovat demonstrantům a špatně zaparkovaným autům a je nechala v klidu pracovat.